Zimní pochod 20110



Letošní zimní pochod, jenž se odehrál ve dnech 25 – 27. února a který jsme se rozhodli absolvovat ve stylu napoleonské Francie, konkrétně I. tirajérského regimentu Mladé gardy pro mě byl vítanou příležitostí vyzkoušet nový zimní spacák. Páteční odpoledne tím pádem pro mne nabývalo čím dál rozpačitější ráz, neboť se ukázalo, že tato část výstroje se vzhledem k úctyhodným rozměrům vyznačuje absolutní nesbalitelností. Po zhruba dvou hodinách chmoustání, stlačování a jiných drastických metod jsem namísto předpisově sbaleného telete vyrazil s jakýmsi kredenciózním patvarem, díky němuž mne boční vítr neustále srážel do pangejtu. Počasí bylo opravdu zimní, i když ten tolik žádaný sníh se nějak nedostavil, takže to vypadalo na lehčí holomráz. Ve východišti pochodu se dle sdělení znalce místních poměrů vojína Červa měla nacházet zájezdní hospůdka, pročež jsme ji zvolili za místo srazu. Což o to, hospůdka tam skutečně byla, ale pouze se sezónním provozem od dubna do října. Nicméně domácí osazenstvo bylo natolik přívětivě naladěno, že nic nenamítalo, když jsme se víceméně sami pozvali dál a jali se posloužit si z vlastních zásob. Poté, co se sešli všichni účastníci zájezdu, celkem jedenáctero statečných mužů a žen ve slušivých stejnokrojích Jeune garde, jsme zamířili do tmy, kde domorodý průvodce vytyčil cíl dnešní trasy – Soví hrad. Zmíněné sídlo nás přivítalo svou majestátnou rozlohou dvou útulných komnat a přilehlého hospodářského stavení, to celé vyzdobeno bohatou sbírkou dřevěných placek, camrátek a jiných vpravdě uměleckých dílek, dokumentujících vysokou kulturní vyspělost národa trampského. Už při sestupu do údolí se valem stmívalo, a když jsme dorazili na místo, byla už úplná tma, takže jsme zapálili ohýnek a seděli u něj při sklence dobrého vína až do pozdních nočních hodin.
Ráno jsme pojedli skvělou kyselici od šéfkuchaře Červa (tedy až na seržanta Lebrose, jenž se otcovsky vzdal své porce ve prospěch podřízeného mužstva a ženstva), doplnili spotřebované dříví a v neposlední řadě se zvěčnili do kempové knihy a ke sbírce místních camrátek přidali i své vlastní. Když jsme byli sbaleni, slunce už svými paprsky prozařovalo zmrzlý les, takže jsme se rozloučili s pohostinným místem a vyrazili dále do pustin. Romantická rokle, plná vývratů a takových zajímavých zákoutí, jakými byla třeba rokle s poetickým názvem Apatyka, kde se člověk musí pohybovat zásadně s kalendářem, neboť se tu teplota vzduchu v létě a v zimě příliš neliší, nás přivedla pod vyhlídku na Pokličky, kam neprodleně zamířilo naše vrcholové družstvo. Tam jsme také začali potkávat první civilisty, kteří nám hbitě práskli, že hlídka ve složení vojín Kentán a vojín Radek, jejímž úkolem bylo střežit odloženou bagáž v základním táboře, se namísto výkonu strážní služby bohapustě opíjí. Seržant jim neprodleně udělil přísnou důtku (tedy ne těm civilistům) a alkohol byl provinilcům zkonfiskován ve prospěch eráru a určen až na další pouze pro lékařské účely. Další cesta nás vedla pozvolným sestupem do údolí říčky Pšovky. Zatímco vrcholky okolních skal už nedočkavě ohmatávaly paprsky předjarního slunce, ve stinných zákoutích na dně údolí se ještě klidně rozvalovaly zapomenuté sněhové duchny a vodu u břehů zdobil zářící ledový diadém. Bylo však jasné, že vyšších poloh si ještě užijeme měrou vrchovatou, neboť dalším cílem tohoto tažení byl hrad Kokořín. Pod hradem jsme udělali krátkou zastávku a občerstvovali se čokoládou před náročným výstupem. Záhy se ukázalo, že ke hradu vede dvojí cesta – buď silnice, vinoucí se v pozvolných serpentinách nebo strmá kamzičí stezka, sice kratší, zato však pokrytá pěkně uklouzaným ledem. Většina našeho malého batalionu po krátké úvaze zvolila kratší, avšak nebezpečnější variantu, přičemž odměnou nám byly nádherné výhledy na okolí a bezpočet adrenalinových zážitků. Vlastní obsazení hradu se ukázalo záležitostí nadobyčej snadnou, neboť místní roajalisté práskli do bot, sotva spatřili císařské uniformy, takže jsme pronikli na nádvoří bez většího odporu. Jediný odpor vlastně zaznamenal pouze vojín Zlobr, když nemohl svou útlou postavičku prorvat vstupní pseudogotickou branou. Dalším cílem byl proslulý místní hostinec „U Grobiána“, kde jsme doufali doplnit vodu a popřípadě využít lidovou pohostinnost i jiným způsobem. Vojín Červ, který se pro tuto chvíli opět převtělil do role domorodého průvodce, tvrdil, že to není daleko. Když jsme měli v nohách nějaký ten kilometr, začaly se množit nesmělé dotazy „Už tam budeme?“ načež průvodce pohotově odpovídal „Už jenom 300 metrů!“ Odhadovaná vzdálenost se však ukázala být dlouhodobě konstantní, což začalo asi po hodině usilovného pochodu zavánět vzpourou. Nakonec se před námi objevil kýžený hostinec, leč právě se nacházel v přestavbě. V zoufalství jsme se pohnuli dále, abychom nakonec nalezli ukazatel, směřující ke konkurenčnímu podniku, tentokrát naštěstí plně funkčnímu. Vyrazili jsme s Kentánem jako předsunutá hlídka, jejímž úkolem byla jednak likvidace případného nepřítele, hlavně však obsazení dostatečných míst u stolu pro hladové a žíznivé kamarády. Cíle bojové mise bylo záhy dosaženo, a tak jsme drželi pozice, dokud se nedostavil zbytek jednotky a nerozbil v lokále své ležení. Místní štamgasti se při spatření takového množství vojska, jež je početně převyšovalo nejméně trojnásobně, nejprve ustrašeně krčili v koutě, posléze si však dodali odvahy a vyptávali se na poslední válečné novinky. Záhy se ukázalo, že pověsti o příslovečné pohostinnosti kmene Pšovanů, usídleného v tomto požehnaném kraji již od šerého dávnověku nikterak nepřeháněly, neboť se vzápětí na stole objevila řada orosených sklenic s lahodným truňkem a talíře s kouřící polévkou. V hostinci jsme tak strávili příjemnou hodinku. Z lokálu s praskajícím krbem a půvabnou šenkýřkou se nám popravdě řečeno příliš nechtělo, dokonce se množily návrhy, že zde přenocujeme, ale seržantův rozkaz k odchodu okamžitě upevnil upadající morálku. Vyrazili jsme znovu do pustiny a nabrali směr k dnešnímu nocležišti, přičemž domorodý kuli stále tvrdil cosi o vzdálenosti pouhých 300 metrů. Po zhruba dvou hodinách jsme se konečně vyškrábali k vytouženému kempu. Teď zbývalo už jen nasbírat dříví na oheň (což se na strmém skalním úbočí ukázalo být téměř nadlidským úkolem) a vytáhnout nahoru Kentána (což se ukázalo být úkolem ještě nadlidštějším) a mohli jsme složit své unavené kosti. Naše dnešní ložnice byla sice poněkud spartánštější než předchozího večera, avšak Červ ukuchtil ze zbytků našeho proviantu k večeři naprosto úžasnou krmi, čímž měrou vrchovatou odčinil všechny své předchozí hříchy. Po skončení opulentní hostiny, za níž by se nemusel stydět ani sám císař Nero, jsme se pomalu začali ukládat ke spánku pod sice ledovou, ale nádhernou hvězdnatou klenbou a sbírali síly na zítřejší, závěrečný přesun.
Ráno jsme se původně chystali navštívit Partyzánskou jeskyni, a tak jsme se vydali další roklí. Cesta byla natolik pustá, že tu v nedělní ráno skutečně nebylo možno potkat ani živáčka, takže jsme docela uvítali, když domorodý průvodce vytýčil další směr trasy po úbočí vzhůru. Výstup po svahu, zarostlém půvabnou bučinou se zpočátku jevil velmi romantickým, leč poměrně záhy se zjistilo, že vrstva loňského listí, pokrytá letošním ledem připomíná spíše tobogán. Zejména ti z nás, kteří se na pochod vybavili echt dobově podkovanými botami zanedlouho trpce litovali a prokládali svůj komentář náležitě šťavnatými nadávkami. Nicméně nakonec jsme stanuli nad horním okrajem listnatého pásma a domorodý průvodce nám oznámil, že pro nás má dvě zprávy. Ta dobrá je, že nám může pogratulovat k úspěšnému výstupu, ta horší, že Partyzánská jeskyně se podle výsledku pozorování nachází na druhé straně údolí. Představa sestupu dolů a následného výstupu nebyla příliš lákavá, takže jsme se rozhodli raději pokračovat v dosavadním směru a návštěvu této pamětihodnosti si pro dnešek odříci. Čekal nás ještě závěrečný přesun přes družstevní lán, až kýčovitě zalitý zlatistým sluncem, usmívajícím se našemu pozemskému plahočení z modravého nebe (rozdíl v teplotě oproti tomu, jak dole v údolí dýchala zima z každého kouta, byl opravdu výrazný) a zanedlouho už nás uvítala civilizace. Dorazili jsme na místo, kde jsme přede dvěma dny zanechali ustájený náš trén, pogratulovali si k úspěšně zvládnutému zimnímu pochodu a vydali se s pocitem skvěle prožitého víkendu k domovu.
A co se týče testovaného spacáku, osvědčil se nakonec dokonale, neboť jsem se po oba dny budil až za denního světla a to ještě jen proto, že ostatní spolunocležníci okolo hlasitě jektali zuby zimou. Akorát si k němu příště seženu zdatného šerpu.


Martin Básňýk Kunc


foto: k dispozici ve fotogalerii