Válka na Itálii



Válka na Itálii
Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné,
z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii,
z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii.
Sotva jsem na vartě půl hodiny stál, taliánskej útok právě započal,
šteluňky nám hořely, kamarádi padali, smutná byla podívaná na ty raněný,
šteluňky nám hořely, kamarádi padali, smutná byla podívaná na ty raněný.
Do zákopů padá tiše bílý sníh, my jsme umírali v jeho závějích,
jeden voči spálený, druhej nohy zlámaný, třetí prosí kamaráda vo doražení,
jeden voči spálený, druhej nohy zlámaný, třetí prosí kamaráda vo doražení.
V trávě leží voják, píše psaníčko, zkrvavenou rukou: "Drahá matičko",
to psaníčko je psáno, krví mou podepsáno, na italský frontě v šest hodin ráno,
to psaníčko je psáno, krví mou podepsáno, na italský frontě v šest hodin ráno.
Ten prstýnek, co mám na levý ruce, odevzdejte, prosím, mojí Andulce,
pozdravte jí nastokrát, nespatřím jí vícekrát, oči mně vypálil šlajerskej granát,
pozdravte jí nastokrát, nespatřím jí vícekrát, oči mně vypálil šlajerskej granát.
Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné,
měsíček když vychází, bojiště nám ozáří, svítí padlým kamarádům přímo do tváří,
měsíček když vychází, bojiště nám ozáří, svítí padlým kamarádům přímo do tváří.


Tentokrát začínám netradičně písničkou. V podstatě nekonečně smutnou písničkou. O nás Češích se říká, že nám není nic svaté, jeden pán, co jezdil po Praze v otevřeným Mercedesu a dělal i další nepřístojnosti, o nás prohlašoval, že prý jsme "smějící se bestie". Pokud zběžně nakouknem do historie, zdálo by se, že má pravdu. Vždyť po válkách s Turkem a válce sedmileté nám zbyl Laudon, co jezdí v čepici skrz vesnici a prohání ženský, Prusko-rakouskou válku připomíná popletenej neúnavně ládující Jabůrek (i když se opatrně připouští, že u Hradce to stálo za pendrek, neb tam lítaly koule prudce do ubohejch lidiček), po anexi Bosny a Hercegoviny tu máme vzpomínku na šnelcuk pod strání, infanterii a tu hercegovinskou "lautr rovinu". Švejk, který na ruské frontě trápil nadporučíka Lukáše, nechtěl poznat špatnou stránku Dubovu a upadal do vlastního zajetí, dosáhl proslulosti světové. Z legií tu máme Čečkův obrněný trakař. (I když se neví, jestli to náhodou pozdější generál nemyslel vážně. Inu general.) Z výše uvedeného výčtu je vidno, že v českém podání nebyl žádný průser tak velikej, aby se na něm nedalo najít něco veselého a z odstupu říct, že to bylo vlastně fajn. Až teď. Na italské frontě se děly věci, že došel humor I Čechům. Tolik tedy úvod k naší expedici.

Obraz první - Cesta, krávy
Dne 24.9.2010 jsme se ve 23:00 sešli před Hlavním nádražím 3. Já, Nezmar a Pavel Klimt a netrpělivě jsme vyhlíželi expediční vozidlo. To dorazilo poměrně záhy, opatřené majitelem a řidičem v jedné osobě (tedy Obelixem), závozníkem a navigátorem v osobě druhé (tedy Milanem Potlukou) a hromadou krámů uvnitř. Nacpali jsme se dovnitř i se svým hegešem a podivovali se, kam se vejde Bagr s jeho věcma, když už teď jsme záviděli prostor majitelům tříkolek Velorex. Naštěstí toho Bagr na objem s sebou moc neměl. Vyndali jsme asi 3 kubíky věcí, pan nadporučík nastoupil, zarovnali jsme se po krk věcma a vyrazili. "Něco přendáme k Ringovi", informoval na etapy dýchající posádku Obelix. Konečně jsme se dostali na místo srazu s druhým a posledním expedičním vozidlem (ČD, zaměstnavatel Žanyho - majitele dalšího vehiklu schopného absolvovat dálkovou trasu bez rizika rozkladu, se bez něj neobejde, dovolenou mu nedal, a tedy část výpravy ostrouhala, neb na pěší tůru se necítila), vyndali 3 kubíky krámů, vystoupili, užívali si prostoru a toho, že pumpař ač bylo po 24:00, kdy měl zavřít, nezavřel, a ochotně prodával pivo. Konečně Ringo dorazil. Přendali jsme plamenomet, bombu, malou bombu, tašku, další tašku, batoh, vak atd atd atd... a vyrazili jsme. Za zvuků otvíraných pivních plechovek cesta pěkně ubíhala. Ubíhala až tak pěkně, že jsem usnul. Jak Obelix, nevím, probudil jsem se až kolem 7:00 25.9. na parkovišti u pumpy v Rakousku, kde spal rovněž. (Obelix má tedy praxi ve spaní za volantem za jízdy vozu, ale zde vůz stál.) Přirozený řev postupně probouzených posádek posléze probudil i Ringa, jediného řidiče druhého vozu (nebo mu všichni v jeho osádce tuto dovednost zatajili) a mohli jsme vyrazit.
Cesta ubíhala normálně, až do doby, než Milan, který si vpředu neustále prohlížel nějaké pestrobarevné obrázky, kterým říkal mapa, pohrdl cestou na Salzburg a kázal odbočit na jakousi klikatou okresku, že prý cesta bude kratší. Pokud by vedla zkratka po rovině, možná by kratší byla, ale ona se vinula i vertikálně. A to hodně. Slabší povahy (Pavel) se sháněly po blicím pytlíku, když tu na nás z mlhy a sněhu vykoukla osamělá budka a z budky baba mýtnice. Ta nám naúčtovala 7 euro a 50 centů a mohli jsme jet dál. Tiše jsem přemýšlel, jak se asi vyplatí udržovat mýtnici v pustině, kde přejede auto za den a nijak jsem se nepozastavoval nad postupně sílícím zvoněním, až Milan radostně vyhrkl: "Krávy! Už vím proč je posraná silnice!" Ano Tyroláci tradičně sháněli skot. Courali jsme se za stádem 5 minut, 10 minut, kravičky se nám líbily čím dál tím míň... Konečně jsme je předjeli... Neradovali jsme se ovšem dlouho. Před námi byla další vesnice, další krávy a další vesnice a další krávy a další vesnice a ano, pro změnu opět další krávy se zvoncema. S tímto místním dobytkem, se dá říct, jsme se seznámili dokonale. Poznali jsme, jak odlišně si různé vesničky skot zdobí, někteří kravám přitloukají na čelo vánoční stromeček, jiní používají zvonce velikosti rotního kotle na guláš, další věší zvonce na pásy, které patrně sebrali šampionům v boxu. "Jestli někdo řekne kráva, půjde dál pěšky", zakončil Milan tuto etapu. V nížině, kam jsme se konečně propracovali, podobnou kratochvíli naštěstí neprovozují.

Obraz druhý - Rovareto - muzeum, hospoda
Po několika dalších zastávkách na doplnění tekutin jsme se dopracovali do prvního dnešního cíle - do Rovareta. Zastavili jsme pod hradem s muzeem, přivítali se s Přemkem, který na nás zde již 3 hodiny čekal (výsledek geniální zkratky, která byla delší, pomalejší a dražší) a vrhli se na muzeum. To se nedá popsat, to se musí vidět. Ve zkratce: před muzeem krásná škodovácká 305, v kaverně hromada dělostřelecké výzbroje ze Škodovky a pražského Kolbena, v muzeu samotném hromada krásných drobností, mundůrů, kvérů, přileb atd., no prostě toho vojenskýho herberku, nad kterým slintáme. Slabší povahy ovšem musím upozornit, že se v muzeu nachází i koutek hanby - tedy výklenek věnovaný ČS legionářům. A to nejen Italským, ale i francouzským a ruským... To zřejmě proto, aby pohana byla dokonalá. Naštěstí se jedná o malou místnůstku, kterou lze rozhodným krokem za případného zhnuseného protokolárního uplivnutí snadno překonat i se zatajeným dechem, tedy nebezpečí nákazy nehrozí :). Po přívalu stravy duševní někteří z nás (všichni) pocítili žízeň. Někteří - Néza - velikou, a tak se vydal na průzkum okolí. Žízeň pocítil i do té doby abstinující Pavel a rovněž zmizel v uličkách starého města. Za chvíli se vrátil v nepoměrně lepší náladě a chválil místní víno. Neodolal jsem a vybídl ho k návratu na místo činu.
Nekecal. Sotva jsme si sedli, už sháněli k odjezdu. Nemáme Nezmara, nemá cenu pospíchat, usoudili jsme. V klidu dopili, došli k autům, pochvalně se vyjádřili o vínu, restauraci, náměstíčku a odjezd byl odložen. Opět jsme si sedli, když si naší již početné skupiny všiml kolem povlávající Néza, který stihl navštívit restaurantů několik. Zajímal se, co pijem. Já pokračoval v postupném ochutnávání místního vína a Nézovi jsem prozradil, že mají Plzeň. Chtěl velkou. Tak jsem mu jí objednal. Myslím, že měl nejdražší Plzeň svého života.

Obraz třetí - Monte Palon, zákopy, bitka, pitka
Za tmy jsem se škrábali na Monte Palon. Konečně jsme byli u památníku. V přilehlé chatě hučela zábava jak piliňáky. Chvilku jsme povídali, popíjeli a mazali spát. Ráno bylo krásně. Dostrojili jsme se, posnídali kávu a italské vojenské sušenky, které vynikají suchostí a absencí jakékoli chutě, koukali do Benátek a čekali, co se bude dít. Konečně kdosi zavelel k nástupu. Další instrukce poopravil, další vykázal jiné pozice a poslední nás pošoupl. Konečně bylo vše připraveno k projevům. Pokud někde stojí 5 Italů se šerpami, vězte, že bude následovat 5 projevů. Pokud jich v okolí postává 10, ano projevů bude 10. Po projevech rozchod a zjišťování toho, co se bude dít. Vykázali nám místo v zákopech kousek pod vrcholkem. Ti chytřejší a línější se ihned přihlásili k náhradní činnosti, tedy ke kšeftování a plnění plamenometu, my ostatní jsme se jali funět do kopce. Ve vykázaném opraveném zákopu jsme rozložili saky-paky a věnovali se dobovému životu. No tedy předváděli jsme, jak by si vojáci život představovali, kdyby měli tu možnost. Vařili jsme kávu s rumem, pojídali výpečky, salámy, karbanátky, placky, slunili se, mastili karty popíjeli víno a poslouchali gramofon. Turisti chodili okolo a fotili si dobové výjevy. Skutečným vojákům té doby obvykle něco (často všechno) z výše jmenovaného chybělo. Zato mívali nadbytek hladu, žízně, vyčerpání, nemocí, smradu, zimy, bláta, zranění a protivníka, který obvykle na žerty neměl pražádnou náladu. Málokdo si v současnosti dokáže představit, co je v těch nelidských podmínkách drželo na místě - vědomí odpovědnosti k vlasti, přísaze, kamarádům, rezignace, ideály, strach z trestu (jakého, co mohlo být horšího?) nevím a jsem rád, že to nemusím zjišťovat. Kolem druhé odpolední jsme začali pomaličku balit a spatřili na svahu postavičku s nádrží na zádech. To si Nezmar skoro jako Kristus nesl do krpálu svůj plamenomet. Ve 14:30 následoval přesun do výchozího zákopu na protilehlé straně hřebene, konečné instrukce k bitvě a rozdělení rolí. Italové se budou bránit, my útočit. První vlně šturmanů velí David Pipan, hlavní vlně Bagr. Néza s plamenometem a se mnou ku pomoci bude úderným překvapením povolaným podle potřeby. Domlouváme se, že budu vlevo, kde jsou jednak kohouty a druhak je to po svahu, takže kdyby Nezmar zavrávoral, podepřu ho. Bitva začíná, Davidova vlna postupuje k drátům. Italové odpovídají plynem. Šturmani nasazují masky a postupují vpřed. Obecenstvo se mírně dusí sirným mrakem, který na něj nese mírný větřík. Oblak plynu se zvolna rozplynul, první vlna je vržena zpět. Plamenomet! Vstáváme a místo abych byl Nézovi oporou, kloužou mi boty a rázem jsem o 10 metrů níž. Škrábu se za Nezmarem, zapaluju sirku, povoluju kohouty a jdem vpřed! Oblak ohně pokrývá drátěné překážky, šturmani se valí dopředu. Italové kontrují přívalem granátů. Zejména na plamenometu nešetří. Stáhnout! Zůstáváme v dolíku a zjišťujeme, že máme náplň ještě na jeden pořádný útok. To už nastupuje hlavní vlna. Nacházím Bagra a hlásím situaci. Rozkaz je jasný. Opět přístroj uvést do chodu, jakmile se to povede, bude následovat rozhodný útok plnou silou. Vracím se k Nezmarovi, vytahuju zapalovač a sirku. Tu nejmíň hořlavou. Čas letí a ten šmejd ne a ne chytit.
Konečně, teď ještě zapálit věčný plamen a jdem na to... sakra to je věčnost, sláva! Další oblak ohně a postupujem vpřed. Příval granátů je snad ještě větší než poprvé. Náplň dochází, jsme odraženi. Nezmar shazuje prázdnou bombu, bere si ode mě pušku a pomalu ustupujem. Praštil jsem sebou do něčeho vlhkého. Hm kravinec... zajímavý suvenýr. Náhle se bojištěm nese zpěv. Konec. Střelba končí, "nepřátelé" nastupují, vzdávají čest a pak si podávají ruce. Působivé a vzhledem k historii místa i pochopitelné, stejně jako to, že v bitvě nikdo nepadal. Následoval všude známý a vcelku obvyklý program - sedět, popíjet s kamarády a navzájem se domlouvat zajímavou míchanicí všemožných jazyků a to tak dlouho, jak kdo snese. O tom, jak jsem se dostal spát, mám jen matnou povědomost... V této části programu vynikl opět Nezmar, který se prudce zamiloval do hezké výčepní. Když mu se smíchem ukázala prstýnek, nepochopil, chlubil se svýma dvěma smrtihlavama a vykřikoval cosi o společenstvu prstenu. Krásná výčepní to doufám brala sportovně. No nezabila ho a nechala se s ním i několikrát vyfotit a poskytla i email. Druhý den jsme Nézovi šetrně vysvětlili jeho fo-pa (vole, ten prstýnek znamená, že je vdaná, přerušili jsme jeho chvalozpěv). Vzal to sportovně. Dal si pivo.

Obraz čtvrtý - zajíždka k Monte Grappa, pevnost Tre Sassi
Ráno jsem se probudil, sbalil a mazal ze salaše k autu a chatě. První mátohy popíjely kávu. Vděčně jsem se přidal. Koukali jsme do kraje, když vodník Kebule začal vařit mlhu. Počasí se změnilo během 10 minut. Zatáhlo se, ochladilo a začlo pršet. Sbalili jsme se, nastoupili do aut a nic. Mě to nestartuje, hlásil Ringo těm méně všímavým. Obelix odvážně zamanévroval, aby šlo použít startovací kabely. Mě to nejde povolit, hlásil Ringo všem, nemáte někdo nářadí? Domácí nám půjčili kombinačky, aby se nás konečně zbavili a na vrch přidali dvě bedny vojenských keksů a housek. Sunuli jsme se na kafe a pivo k Pavlovu kamarádovi do jeho hospody s muzejkem u Monte Grappa. Většinou jsme pospávali, teda až na řidiče (doufám). Hotýlek krásnej, muzejní místnůstka prťavá, ale narvaná k prasknutí. Mít toho aspoň půlku doma. Dáváme kafe s grapou, pivo, štrůdl, kupujem nějaké čepičáky, loučíme se a jedem dál, tentokrát k Lagozuoi a nedaleké pevnosti Tre Sassi v průsmyku Falzarego. Cesta ubíhá podobně jako dopoledne. Většinou (až na řidiče, doufám) pospáváme. Na místě nás čeká hnusně mrznoucí déšť, zima a lezavo. V baru kupodivu další česká výprava, která nás zrazuje od cesty lanovkou na vrchol. Stmívá se, je mlha a cesta dolů je samý led. Přijíždí Andrea (ten Andrea, nikoliv ta...) a nabízí náhradní program - návštěvu pevnosti a poté, co mu referujeme, že požadavkem na 4 velká piva jsme o 100 % překročili kapacitu místní pípy nás navádí i do poměrně blízké hospody, kde se o nás postarají. Ringova část výpravy se bohužel musí rozloučit, protože ač následuje další den svátek Sv. Václava, část osazenstva musí do práce a do půlnoci mají co dělat. Jedem k pevnosti, lezem dovnitř, ptáme se po vstupném. Majitel mávne rukou, prý nás rád vidí. Naopak chce vidět Obelixův hegeš. Ob souhlasí, jde k autu, otvírá ho... a hegeš je u Ringa, který je minimálně hodinu na cestě domů... Muzeum v pevnosti SUPER. Loučíme se, jedem si zamluvit stůl do hospody. Tam se dozvídáme, že zamluvení netřeba, a že můžem dovnitř hned. No ono je v mezisezóně, jsme tam s výjimkou zajímavého týpka sami. Dáváme si pivko, kotel gulášovky, další pivko a kafe s rumem. S druhou rundou paní výčepní vysílá éterickou servírku a vzápětí toho asi trpce lituje, když vidí naši reakci. Spořádaně platíme a jedem do zapůjčené chaty dopít nesené zásoby, shlédnout díl animovaného Švejka a spát.

Obraz pátý - údolí pod pevností Tre Sassi, cesta zpět
Ráno vstáváme o půl osmé. Oblíkáme se, balíme, poklízíme zapůjčenou nemovitost a jedem k pevnosti. Máme s Andreem domluvenou prohlídku pozic v údolí. Po včerejším nečase ani památky, krásné azůro. Co k cca dvouhodinové procházce s výjimkou super nádhera říct? Nic, to se ehm musí zažít na vlastní brejle (drobná ochutnávka zde: http://picasaweb.google.it/Freefall59/GardekorpsValparola28910?feat=email). Snad jen, že jsem viděl Nézu pít s chutí vodu z potůčku, krásně rekonstruované baráky, zákopy plus celé nádherné okolí... Bohužel nastal čas odjezdu. Smutně se balíme a loučíme. Čeká nás 12 hodin cesty domů. Cestou zpět nás již nic zvláštního nepotkalo, snad až na dotaz na Urláb jak ze Švejka a kolonu před Freistadtem. Jsme unavený a zamlklý. Přebíráme si v duchu co jsme zažili, viděli a co se mezitím stalo (zde to rozebírat nebudu). Konečně jsme v Praze. Super výlet končí, pracovní a jiné povinnosti čekají. Rád bych poděkoval Bagrovi za organizaci tohoto povedeného podniku a Obelixovi s Milanem, že nás ty 2000 kilometrů bezpečně dovezli tam a zpět.

Michal Exner


foto: k dispozici ve fotogalerii