Monte COCO 2007

O prodlouženém víkendu 18 -21. 5. 2007 jsme navštívili již tradiční vzpomínkovou akci k zahájení WW1 v Redipuglii. Tentokrát naši účast provázel poněkud větší zmatek než obvykle. Financování akce je totiž částečně hrazeno EU a tak akce byla-nebyla-byla-nebyla-byla-nebyla atd. podle toho, jak patřičná (sub)komise právě skororozhodla. Nakonec naštěstí byla :). Nicméně se vyskytla další potíž – vzhledem k pozdnímu potvrzení konání akce si všichni majitelé povozů schopných bez destrukce absolvovat cestu obnášející víc jak 1500 km našli jiný program (souběžně probíhající napoleonská akce v Ostravě) a z klubu nás zůstalo 6. Později 5 –Alešovi vítr rozfoukal přístavky chalupy, takže měl o zábavu postaráno. Ještě později 4 – Nezmar se rozhodl jet do Ostravy nebo do Lešan pomáhat s oživením tanku. (Ostravská část expedice se nakonec neuskutečnila, neboť se nesešlo dost expedičníků. Je holt smutným faktem, že na nepovinné akce nás jezdí kolem 10 a že si tedy nemůžeme dovolit jakkoliv tříštit síly). Po letmém nahlédnutí na WEB jsme usoudili, že pronájem přiměřeného vozu není nikterak drahý. Bagr navíc disponuje jako zaměstnanec ČSA jakýmisi slevovými kupónky. Jenomže nedisponuje řidičákem, tedy se s ním smluvní autopůjčovny nebavily. Rovněž lákavé nabídky na zapůjčení vozu (Octavia combi) od 700 Kč/den (bez DPH) nebyly tím pravým ořechovým, neboť k této ceně bylo nutné připočítávat denně 50 Kč za rádio, 150 Kč za klimatizaci, 200 Kč za výlet do zahraničí, 20 Kč za denní světlo atd., až k pokutě za to, že vůz bude jezdit v hodnotě 5 Kč/km. Nakonec jsem našel MŠ-CAR, který měl jednoduchý ceník - pouze jediná a konečná cena vozu za půjčení na 24 hodin bez ohledu kam vůz jede (a jestli jede). Stále jsem v tom hledal nějaký háček, ale žádný nebyl. Domluvil jsem tedy zapůjčení vozu a očekával další jobovky. Až do čtvrtka večer před odjezdem žádné nebyly. Večer se ozvali z MŠ-CAR. Vzhledem k bouračkám kombajny došly, bude Superb. "Tam se ale nevejdeme!" "Ráno normálně přijeďte, najdeme řešení", zněla odpověď. S obavami jsme dorazili na místo zarovnáni v Obelixově postarším kombíku. Prohlédli jsme maličký kufr, konstatovali, že je pro nás malý a očekávali reakci. "No já tu pro vás toho kombíka mám kdyby bylo nejhůř, ale kdybyste se nezlobili, byla by tu za stejné peníze Caravella, mě by to pomohlo". "My se zlobit nebudeme a rádi pomůžeme", radostně vyhrkl Obelix, jediný řidič naší části výpravy. Podepsali jsme smlouvu, složili zálohu, přeložili krámy (pečlivě jsme zkontrolovali, jestli máme všechno, neboť obsah přecpaného Obelixova vozu tvořil v ložném prostoru Caravelly bez třetí řady sedadel směšnou hromádečku) a vyrazili jsme. Cesta v luxusním prostorném autě probíhala až na hranice dobře. Zde se Adam začal velmi nervózně poohlížet po toaletě. Po chvíli opět...
Kolem 20:00 jsme v pátek dorazili na místo, tedy před obrovský pomník v Redipuglii (od nás hned na začátku dostal přezdívku schody) a očekávali jsme příjezd druhé části výpravy, tedy IR28. Bylo nádherně, čekání jsme si krátili (až na řidiče) pitím piva a prohlížením vytavených kanónů). Řidič mumlal něco o kanálech a pil nealko (děla prohlížel rovněž). IR 28 dorazil v Žanyho plně obsazeném Transportéru. Závistivě pokukovali po našem dopravním prostředku. "Vždyť jste měli mít Octavii?" "To je náhradní vozidlo se slevou aby se kompenzovala vyšší spotřeba", věšeli jsme jim bulíky na nos, aby záviděli ještě víc. Následovala společná večeře s organizátory a kamarády z Belgie, Německa a Rakouska, upřesnění programu na sobotu a volná zábava v Aquilei.
Budíček byl v 7:00. Bylo krásné slunné parné ráno. Na místě byla už i třetí část výpravy, tedy IR 35 s vlastními zajatci (legionáři – dále pro jednoduchost pouze IR 35), která vyrazila později. Postupně jsme se trousili na místo srazu v Redipuglii. Dorazili jsme my, IR 28, Plzeňáci nikde. Obelix se rozhodl předvést možnosti zvukové aparatury našeho vozu. Pustil nahlas DOORS a nechal otevřené dveře. Řev karabiniera z okna (parkovali jsme před stanicí) mu byl rychlou odpovědí. Plzeňáci na kontrolní otázku, kde jsou, odvětili, že na cestě a hned budou u nás. Tak max. 10 minutek. Uběhlo 10 minut, 15 minut, 20 minut, 30 minut... Když konečně dorazili, popsali nám důkladnou lustraci, které byli podrobeni (že by odměna za DOORS?)
Konečně jsme se tedy mohli věnovat dennímu programu, nejprve položení věnce u pomníčku na vojenském hřbitově. Pak už následoval hlavní bod sobotního programu – prohlídka pozic na Monte Coco. Je krásně, sluníčko pálí. My na sobě máme soukenné uniformy a kompletní výstroj. Je příšerně vedro, ten zatracenej pumlíč strašně žhne, cesta je kamenitá a furt do kopce, okované boty kloužou. Nechápu jak bylo možné za podobných podmínek přežít víc než den s pouhou jednou, max. dvěma polními láhvemi vody. A to po nás nikdo nestřílí, výstroj neváží ani polovinu toho, co vláčel obyčejný pěšák (tedy 26,6 Kg), jdeme v podstatě směšný kousek, večer se můžeme osprchovat a převléknout. Konečně jsme na pozicích. Roberto nám ukazuje zbytky jednotlivých linií, palposty pro děla ze začátku války pro přímou palbu proti nepříteli, štelunky (zákopy) a dekunky (úkryty), pro jejichž budování bylo často využito přírodních jeskyní. Vše je poničené, převážně režimem Benita Musoliniho, který zde těžil nedostatkové železo na další válku. O úsek se stará pár dobrovolníků. Vyčištěné pozice jsou pečlivě označené, nalezené zbytky výstroje, střepin a dalšího materiálu jsou vyrovnané na malých hromádkách po stranách. Při obědě mezi zákopy se vedou řeči o všem možném, zejména o drobných kurevstvech. Jednoznačně vede IR 35, hlavně tedy Prcek… Scházíme opět dolů do vesnice a míříme na rast do vinárničky. Část výpravy láká blízké moře, část lákají hospůdky. Nakonec se dělíme a zatímco IR 35 zůstává na místě, BHJR 1 a IR 28 míří do Grada k moři. Konečně jsme našli pláž. Žany a Obelix (řidiči) se usazují v hospůdce u nealka okukovat plážové volejbalistky, my ostatní na sebe bereme vše mimo pušek a ve tvaru vyrážíme na pláž. Náš Schwimmabteilung měl zasloužený úspěch. Něco podobného asi nikdy neviděli a asi taky dlouho neuvidí (pokud ovšem znovu nepřijedeme na stejné místo). Mimo koupel jsme ještě postavili dočasnou sochu Sidovi s využitím jeho vlastní hlavy, vyrobili společný propagační snímek a vyrážíme zpět na večeři do Redipuglie, kde se potkáváme s IR 35. Pak už jen přesun do námi těžce zkoušeného městečka Aquilea. Část vyráží do restaurací, my se usazujeme v klubovně hostelu a plkáme o všem možném. Později se též přesouváme za ostatními do hospody. Na kořalečníkově tváři bylo vidět prudké střídání emocí - na jednu stranu byl rád, že za jediný večer vytočí tolik, co jindy za celý rok, na straně druhé pak obavy, co ta severní zvířata provedou s jeho podnikem. Nakonec využil toho, že v jednom okamžiku měli všichni co pít a zatímco jsme seděli na terásce, hbitě podnik zabednil, ponechávaje nás i s hromadou skla svému osudu. Jelikož byla sobota 02:00, šli jsme spát…
Neděle ráno, budíček v 6:30, opět odporně slunečno a teplo. Odjíždíme do zákopů nad Redipuglií, kde se na místě bývalé polní nemocnice koná obvyklá představovačka pro diváky včetně ukázky výcviku a podobných serepetiček, jako je povýšení Žanyho… Taky se zde potkáváme s kamarády z blízkého Slovinska, kteří si na akci odskočili pouze na neděli. Pak pauza na oběd, kdy Obelix otevřel svůj stánek s potřebami pro vojáky. Dokonce vyhrožoval, že svlékne z výstroje některé členy expedice, kteří si u něj pořídili výstroj, aby měl dostatek zboží pro zahraniční klientelu. Řadíme se a odcházíme k betonové linii, kde se bude předvádět zákopový život. Obsadíme pozice, Roberto zahájil výklad pro diváctvo. Když se odmlčel a zvukař spustil palbu, vyrážíme dopředu. Zaleháváme za šutrama, první padlí. Znovu dopředu, Italové se také nechají vyprovokovat. Botou se chytám za drát z překážek a tak neplánovaně a celkem malebně padám. Naštěstí vcelku do měkkého (později jsem zjistil, že jediný šutr na který jsem sebou švihnul se nacházel pod chlebníkem. V brotsaku jsem měl ovšem cínový talíř. Už není tak hezký jak dřív…). Výklad spolu se stínovou bitkou trvá asi ještě 20 minut. Nic nevidím, je mi jen vedro. Konečně mě sbírá sanita, ale to už je konec války. Opět se řadíme, fotíme a odcházíme zpět ke stanu pořadatelů. Zde se konala volná zábava až do podvečerních hodin. Pak opět přesun do Aquilei. Většina české výpravy se ihned vydala do restaurace, od BHJR 1 se přidal Adam. Zbytek BHJR 1 zůstal s Belgičanem a Němci a za použití trosek různých jazyků jsme popíjeli a konverzovali v klubovně hostelu. Pak se do restaurantu odebral i pan nadporučík a později i zbytek mezinárodního osazenstva. Pak se šlo spát.
Pondělní ráno bylo ...eee... zajímavé. Všem přišla k duhu káva, kyselé okurky, lák, utopence. Smutně balíme. Dole v hostelu v klubovně se všichni slézají před odjezdem. Probírá se kde co…
Cesta zpět ubíhala bez rušivých příhod. v Gműndu jsme si prohlédli Porsche museum a všimli si ohavných plastových růžových koulí, které hyzdily město. Z brožůrky jsme se dozvěděli, že jedná o důmyslný projekt posvěcený EU, neboť ona ohavnost označuje ve městě místo, kde najdeme umění. Opravdu, hradu bychom si bez této příšernosti nevšimli. Také jsme se dozvěděli, že IR 28 platil pokutu za přetížené vozidlo. Holt budou muset do příště zhubnout... Dojeli jsme domů, ráno odevzdali auto a tím výlet skončil. Myslím, že se docela povedl:) Mezi ztráty je nutné ovšem započítat Bagrem na pokoji zapomenutou láhev vysokooktanového rumu tuzemského.



Michal Exner Infanterist BHJR 1